Pobyty v přírodě, turistika, cykloturistika, horolezectví či vodáctví – to vše je v tuzemsku pojem s mnohaletou, hluboce zakořeněnou tradicí. Lidé v naší zemi se těmto aktivitám věnují možná s ještě větší vervou, než jinde ve světě, protože jsme tu zažili socialismus, a ten dával větší prostor k volnočasovým aktivitám. Jednak neměli lidé existenční starosti, takže volný čas byl opravdu volný čas, a zároveň neměli k dispozici technická lákadla, která by je směrovala spíše do interiéru. Pobytem v přírodě si také kompenzovali to, co měli zakázáno, tedy především vycestovat do zahraničí mimo země socialistického bloku.

Již v této době se mezi lidmi budovaly silné komunity, které organizovaly společné akce, z nichž jedny z nejoblíbenějších bylo splouvání říčních toků. Vodáci k tomu měli volný prostor, podporovala je v tom i železnice, která přepravovala lodě, a také síť vodáckých kempů. Dalo se však kempovat i mimo vyhrazená tábořiště, kde nebyl vysloveně zákaz táboření. Toto bylo výhodné hlavně v absenci cizích vodáků, zejména těch opilých, a také příjemnější kontakt s okolní přírodou.

Vodácká putování se přenesla přes závěr éry socialismu a setrvala až do současnosti, kdy lidé organizují akce v podobném duchu, mnohdy s půjčovnami vodáckého vybavení, a na co se také nezapomíná, je zajištění pitné vody. Bez vody tu nemáte šanci přežít, a i když je jí v řece přehršel, musíte podchytit zdravotně nezávadný zdroj, a to nejlépe prostřednictvím vhodných nádob. Většinou se k tomu používá kanystr na vodu s kovovým kohoutkem, máte pak vodu k dispozici velmi pohodlnou formou na vaření, na pití i pro hygienické účely. Kanystry lze vozit s sebou přímo v lodi, anebo je umístit do doprovodného vozidla, každopádně na to musíte myslet včas a nezapomínat mít s sebou vodu prakticky neustále. Pamatujte, že bez jídla vydržíte třeba tři týdny, ale bez pitné vody v divočině, mimo civilizaci, sotva tři dny.